Shōgai (koniec púšte)

V rychlosti doběhnu sem směrem od lesa a zastavím se před tou masou písku. Zadívám se na pražící slunce, pak znovu na tu rozsáhlou poušť. Na chvilku zaváhám a nemůžu se hnout z místa. Věděl jsi, že ten den jednou přijde, ozval se v mé mysli trochu konejšivý, přesto burácející hlas. "Já vím," řeknu strnule a posunu se trochu blíže k písku, "jen je to po té době trochu šok." Mé myšlenky se přesunou k části mé mysli, kde hnízdí mohutný drak. Spatřím velkou, rudou horu masa a šupin, která líně leží v obrovské a potemnělé jeskyni. Sotva jsem se tam objevil, otevřelo se jeho oko, plné inteligence a různých smíšených pocitů. Lehce jsem se uklonil s jistou dávkou elegance, ale to kazil můj divoký vzhled. Drak si v odpověď odfrkl, až mi vzduch z jeho plic s trochou příjemného ohně rozcuchal vlasy. Poté jsem konečně dal najevo mé myšlení, zamračil se a pohlédl do jeho rudého oka. "Opravdu je to nutné?" zeptám se a slyším, jak mi z toho přeskakuje hlas. "Jiná možnost není," odpoví mi, zatímco já se snažím nějak uklidnit. Snažím se zhluboka dýchat, ale cítím, že nemám daleko k omdlení. "My draci jsme zvláštní stvoření," začne najednou a já se na něj překvapeně podívám, "máme spoustu schopností, které nám dávají výhody proti ostatním tvorům světa. Jednou z těch schopnosti je také poznat, když se schyluje k něčemu opravdu velkému. Možná, že momentálně se nic neděje, ale nebude trvat dlouho a začne to. Ve světě je stále mnoho lidí, kteří jsou silnější než ty, to proto je to tak nutné. Nejsem si jist, kolik zbývá času, takže je pro tvé dobro začat co nejdřív. Jsi silný, to nepopírám, ale stále to nestačí. To proto je to nutné." Chvilku na něj jen tak hledím, neschopen nějak porozumět tomu, co právě řekl. "Takže říkáš, že je mou povinností zesílit a připravit se na budoucnost? Co je to za kecy!?" rozkřiknu se na něj a zuřivostí skoro hořím. Sotva jednou mrknu a už jsem uvězněn mezi podlahou imaginární jeskyně a jeho tlapou s ostrými drápy. Ve škvíře mezi jeho prsty se objeví jeho hlava a já spatřím, jak podivně cení zuby. On se mi směje? podivím se a začnu být čím dál víc naštvanější. "Poslouchej, mládě," osloví mě a odtáhne svou tlapu, "jestli nejsi psychicky odolný, nemá cenu něco takového podstupovat a ani tě k tomu nutit. S takovou bys byl jen silná schránka bez vůle, která nechává ostatní, aby jí vládli." S překvapením na něj hledím a rychle cuknu hlavou, protože se mu nemůžu podívat do očí. Spatřil bych tam jen zklamání a ten pohled bych asi nesnesl. "K-když jsem byl malý, byl jsem jenom dítě v krutém světě plném násilí a smrti. Objevil jsem se v něm z čistajasna, slabý a bezbranný. V té době mi našeptával laskavý hlas, který mě trpělivě učil poznávat přírodu, emoce a věci pro ten svět nezbytné. To ty jsi byl ten hlas, vždy tajemný, avšak moudrý. Ve dne jsi mi radil a v noci mě opatroval. Bez tebe bych tam venku nikdy nepřežil," vypáčím ze sebe a zvednu hlavu, "a za to ti patří můj dík. Možná, že neslyším věci, které se teprve stanou, ale slyším slova moudrého tvora. Dal  jsi mi naději, dal jsi mi život. Topit se ve svém vlastním potu a krvi, to je to nejmenší, co můžu udělat." Jen co to dořeknu, zahlédnu v jeho výrazu něco jako hrdost. Vzápětí to však zmizne, on mocně napřáhne tlapu a za chvíli už letím prostorem pryč od něj. "Že ti to ale trvalo," křikne za mnou a pak zmizí v černotě. Když se konečně soustředím zpět na své tělo, zjišťuji, že ležím na zemi. V rychlosti vyskočím na nohy a opráším se. Zhluboka se nadechnu a teď už bez zaváhání vkročím do pouště.